Pravda, jako zbraň pro lež

Po dlouhé době jsem se opět pohádala s matkou. Někdy říkat věci, co si myslíš není dobré řešení, ale viděla jsem až moc zlomených, bezduchých pomlouvačných sráčů, co se řídili jiným způsobem. Nikdo nechce, aby ho ten druhej pomlouval, ale zároveň nechce, aby mu říkal pravdu. A přesto se ptá... Nedává to smysl. A i takových lidí je na můj vkus až moc. Ptají se a přitom nechcou znát odpověď. Nejsou racionální, neuvažují logicky, nepřemýšlí nad zákonem akce a reakce. Každá akce vyvolá reakci. Např., kdyby všichni říkali pravdu:

"Co si o tom myslíš?"
"Jsi nehorázná mrcha, kurva, odporná, rozmazlená..."
*Mlčí*
"nikdy jsi nepoznala pravou krutost, smutek depresi, ale přesto si pořád stěžuješ, ale chceš radu? Ne! Chceš pouze někoho, kdo by tě litoval. Ale já takovej nejsem. Já nebudu dělat, jakože jsi chudáček, jen abych promasíroval tvé ego!"
"Jsi kretén"
"To ty ses ptala"

A muž měl pravdu. Ona chtěla znát odpověď. Chtěla, aby řekl pravdu, ale přitom chtěla, aby lhal. A to, co si vybrat? No, není to až komické? Člověk si vždy najde důvod, jak by se na druhého naštval. A používá k tomu otázky. Kdyby totiž lhal, dusil by v sobě frustraci, kterou by potom uvolnil formou pomluv. Ty by se nějak díky zákonu schválnosti dostaly k ženě... A co by řekla? "Měl jsi mi říct pravdu." Ano, naše oblíbená věta, kterou používáme bez myšlenky, nedopadlo by to stejně?

Zrcadlo, jako odraz pravdy a nástroj pro lež

Den jako každý jiný. Začíná budíkem, pokračuje hygienou a tak stále dokola. Každodenní přetvářka dokonalosti. Každodenní přetvářka člověka. No není to smutné.  Stát před zrcadlem a dívat se na odpornou masku? Na prázdnou skořápku,, která nemá dost odvahy, aby to ukončila. No, není to smutné? Tvář bez výrazu, bez emocí, či čehokoliv jiného. Prostě pouze obraz. Namalovaný nejtalentovanějším umělcem, avšak tvář postrádá duši. Ale ona tam někde hluboko je. Vlastně jsou tam dvě. Duše ženy a duše muže. Bohužel místo toho aby byla jedna potlačena se přetahují. A z jejich války vzniká chaos. Chaos, který přebírá otěže a nasazuje masku. A oči bez duše jen tupě zírají na cizí. Nikdo je nikdy neprokoukne. Ale na to se čeká. Až někdo uvidí přes masku a uvidí mě, kterou neznám ani já. Jenže to je nemožné. Maska byla moc dlouho. A zapomíná se na neopakované věci. Zapomíná se na "Já". A to nikdo nezmění, takže úsměv a do řady. Pomocí prstů donutím tváři k úsměvu a jdu do školy.

To bylo krátký... Ale je to mikropovídka... No ne? Asi sem ještě přidám tu jedno.. :D

Tak... mohla bych si napsat mikro povídku... :D

Všechno bylo studeně bílé. Do pokoje svítilo světlo, ale jen přes žaluzie, které mi bylo zakázáno pokreslit. Vedle mě pípal můj tep, jak jsem zjistila...  Ale bylo mi to jedno. Dokud jsem mohla do rytmu bubnovat bylo mi všechno ukradený! Zato matka byla na prášky... kupodivu jsem to byla já, kdo ji musel utěšovat. I když by to mělo být naopak. Bůh má hold divný smysl pro humor. Jak já toho chlapa žeru.  Bez něj by to všechno bylo nehorázně nudný. A dokud mi povolují nahlas pouštět exploited jsem spokojená!

Tehdy byl pátek. Jediný den v týdnu, kdy jsem byla ochotna přijmout návštěvu. Bylo to ode mě kruté, ale litující příbuzní, co doteď pouze ohrnovali nos... Lezlo mi to na nervy. Polovina brečela, což mi přišlo naprosto nelogické, neboť jsem je ani neznala jménem. Ale prostě si museli pobrečet. Jsem zvědavá, jak o mě potom budou mluvit. Budou dělat, jak mě znali? Až se mi chtělo smát. Ale dneska to bylo jiné. Dneska kupodivu přišla návštěva, kterou bych tu nečekala. A hnedka jak překročili práh mého pokoje, byla jsem zděšená a překvapená. Byla to má nejlepší kamarádka, která ani jeden pátek nevynechala, abych se prý necítila osamocená s ní Dan, její snoubenec. I když jí je pouze 14. Hm... Proč žít ve stereotipu? A s ní zbytek třídy a i třída sestry, což je o ročník víš. Nenáviděla jsem celou kvartu. A teď mi ještě navíc zničili den. A ani mi to nezpříjemnila třídní učitelka, která se snažila uklidnit Adama, aby mi nerozbil ovládání postele. Mě by to nevadilo. Po prvním dni hraní si s tím mě omrzelo. A to že se mnou klátil nahoru a dolů mi bylo pravda trochu nepříjemné. Připadala jsem si jako panáček na ovládání. Bylo by to i docela vtipné, kdybych dneska nečekala na výsledek testu.

Celá návštěva se táhl od doby, co se Sára (holka, kterou ze srdce nenávidí a která přišla jen kvůli příteli a aby nebyla nikde pozadu) začala lepit na mé spolužáky a začala strhávat všechnu pozornost na sebe. Asi se jí nelíbilo, že středem pozornosti je ten nevýznamný chudák ležící na posteli. Už jsem ji chtěla vyhodit, když přišel můj doktor. Pokud ho překvapila ta masa lidí kolem mé postele, nedal to na sebe znát. Horko těžko si probojoval cestu ke mě, aby mi předal papír, jak jsem se předem v případě návštěvy domluvili. Na něm byla jediná věta, kterou jsem odmítla ukázat komukoliv. Ony slova jsem čekala a tak mě ani neudivila. Prostě normálka. A vše by šlo hladce, kdyby Sáru nezaujal papír o kterém nic nevěděla. A tak si ho chtěla přečíst. Když se mi jej pokusila vyrvat z ruky a mě v tu nejnevhodnější chvíli opustilo svalstvo, objevil se hrdina, vzal si papír a odešel. Měla jsem toho doktora ráda. Kdysi dávno byl pankáč a tak jsme si měli o čem povídat. To díky němu jsem mohla poslouchat exploited.

Pak se už zase strhla pozornost ke mě. Všichni mi podávali zprávy o tom, co vtipného se dělo v hodině a bylo mi prostě fajn. Ani jsem si nevšimla, kdy se prorvala, ale najednou stála u mé postele Romča. To její ruku jsem vyhledala, když se mě Sára otráveným a posměšným hlasem ve stylu "přestaň už hrát, všichni si z tebe stejnak dělají srandu" zeptala, kdy se vrátím do školy. Jen jsem na ni zírala. Bylo ticho. Sářiny blond vlasy zářící v tom málu světlu, který tu v místnosti byl, se blyštili jako zlato. Měla jsem chuť jí ty vlasy urvat. "Sáro, vypadni!" Ano, to bych jí řekla, kdybych měla dost odvahy, ale to já neměla. Byla jsem z toho všeho na měko. A asi bych se i rozbrečela, kdyby Adam opět neukořistil ovládání od postele. Byla jsem mu za tu záchranu nehorázně vděčná. A do té nedávno napjaté nálady přišel kluk. Nikdy jsem ho neviděla, ale když se představil, jako Lukáš, začala jsem se smát. Tak to byl můj internetoví pedofil, jak by řekla matka. Prorval si cestu k posteli a objal mě. Obětí jsem mu opětovala. Za ním vešla i blondýna s příjemným úsměvem. Hádala jsem jí na Barču. Taky jsem se na ní usmála. Nebyla na ni ani znát nedůvěra, ačkoliv jsem se nacházela v obětí jejího kluka. Když mě pustil, první, co jsem si všimla, byla Sára probourávající si cestu k Lukášovi. Rozhodla jsem se jí ho na tu chvíli, než se tam přirve Barča a zaměřila jsem pozornost na Adama a zbytek kluků zírajících na výstřih Báry. Uznala jsem, že si  měla hezké kozy. Romča mi stiskla ruku, tak jsem se na ni podívala. Sledovala Dana povídajícího si s mým doktorem. Podíval se na ni a na mě soucitným pohledem. Romča asi pochopila a já se na něj jen lítostivě usmála. Pak, když jsem zahájila rozhovor s Lukášem o komunistech Sára vypadala, že vybuchne, neboť se do rozhovoru zapojilo víc lidí, než bych očekávala. Bylo to skvělí. Asi v prostřed si moji druhou ruku kořistila Bára. Měla jsem jí ráda. Nevadilo jí, že si píšu s jejím klukem a občas jsme si taky psali...

"Kdy už přestaneš hrát?" Ozvala se Sára, o kterou do té doby nikdo nezavadil ani pohledem.
"Do teď jsi byla jako oškliví káčátko a teď si užíváš pozornost?" I přes okřiknutí učitelky se nezastavila."Uvědom si, kam patříš!" Stiskla jsem pevně obě ruce, jako by mi měli poskytnout sílu a prohlásila nahlas. "Sáro, nežárli!" A hodila jsem po ní jeden ze svých probodávajících pohledů.
V tu chvíli jsem si připadala nehorázně osvobozená. Silná a konečně se mi pokoj zdál jako nejhezčí místo na světě. Jen kdyby ta kráva nepokračovala. "Nežárlím. A to je pro tebe příhodné co? Dostaneš kašel větší, než ostatní a pak najednou máš pozornost, jakou nikdy. Proč si myslíš, že všichni přišli? Kvůli tobě? Ne. Protože je to místo učení! Ale až se vrátíš do školy, to budeš zase jen myš. Nebo bych snad měla říct krysa?" Několik spolužáků ji okřiklo, ale mě to nezranilo. Věděla jsem, že je to pravda. A nijak mě to nezasáhlo. Jen jsem prostě zavřela oči a vnímala každé slovo.

"Ale ona se už do školy nevrátí. Bude zázrak, jestli vydrží ještě měsíc. Pochybuju, že na tu dobu bude chtít chodit do školy!" Ozval se doktor. Myslím, že teď porušil přísahu, ale byla jsem ráda, že Sáře zavřel hubu. Všichni zmlkly pod tíhou situace. Myslím, že se několik lidí, včetně Romči rozbrečelo. Pak povolil i zbytek. Všichni mi brečeli nad postelí. A já nevěděla co dělat. Už se mi brečet nechtělo. A z omlouvající Sáry se mi chtělo spíše zvracet. Tak jsem udělala něco neočekávaného. Začala se smát. A nahlas. A to až do konce. :D

To... toto možná není mikro povídka, jak jsem chtěla. A je to asi hodně divně a zmateně napsané, ale mě ty slova přicházeli automaticky, tak se prosím nezlobte. Vlastně tu šlo o to, nějak představit lidi, o kterých asi budu hodně mluvit a jaký k nim mám vztah. Jo, komu to nedošlo, ten ležící humanoid jsem já... :D Párkrát jsem si představovala, jak by to vypadalo... A není to podle toho, jak by se kdo choval. Sára by se buť vůbec neukázala, nebo by byla ještě horší a ostatní taktéž... :D Ale tak nějak, pokud jste to překousali... Gratuluju... A klidně kritizujte, cokoliv... :D Já jsem zvyká... :D A ani to mě nepřesvědčí, že bych neměla přestat psát... :D Tak... gratuluju a hodně štěstí

Středeční nostalgie

Dneska jsem po cestě ze školy potkala svou bývalou učitelku z mateřské školky... Ne, nepozdravili jsme se... Asi si na mě ani nepamatuje, ale...  No... má to kořeny v daleké historii...

Tehdy byla ještě mladá a nevrásčitá... Na všechny se usmívala. Všichni ji milovali. Byla to dětská láska mnoha kluků a možná i holek... Všichni ji byly naprosto oddaní. Všichni až na mě! Já ji z hloubi srdce nenáviděla. Ty její kecy, jak mám být potichu, po obědě spát... A dokonce mě dala na zadek, za to, že jsem se místo  spaní rozhodla bavit s Aničkou přes uličku. ŠEPTALI JSEM! Nikoho jsme neručili, ale ona si vybrala m, koho potrestá! A ten její úsměv! Já jí nevěřila ani nos mezi vočima. Taky mi dělala přednášky o tom, jak si nemám vymýšlet privilegia a že bych neměla ničit cizí majetek, protože si ho bude určitě někdo chtít  ještě použít. Tehdy mě sestra učila mluvit a vyjmenovávala mi sprostá slova. A vždy, když jsem slyšela pojem kráva, nebo vůl, vzpomněla jsem si na ni! Vím, není to nic sprostého, ale co byste chtěli? Bylo mi kolem čtyř let! Jo... Proč mi dělala tu přednášku? Protože jsem měla jako obrázek na skříňce hříbeček. Tu nejodpornější značku, kterou jsem mohla mít! Tak jsem ji strhla! Dodnes z ní mívám noční můry... Všichni měli kytičku, domeček, sluníčko... a já? Já hřib! To se nedělá! Tak... Teď jsem si postěžovala... A je mi líp... :D

Když tak přemýšlím, na člověka, kterého štvou lidi, co si neustále stěžujou, si stěžuju celkem často... :? Neměla bych s tím něco dělat? No.. Pokusím se... :D

státnice u konce

Matka dodělala státnice a tak jsme objednali Pizzu! A já se nemůžu dočkat, tak abych nepobíhala po pokoji jako šílená, tak píšu na blog. A o čem? Co já vím...

...Všechny předpisy
a zákony,
na chvíli i pud sebezáchovy,
házíme za hlavu,
s nimi se zázrak nikdy nekoná.

Zaručený recepty,
jak přijít ke štěstí.
Ty jsou buď k něčemu
a nebo k neštěstí.
Házíme za hlavu,
s nimi se zázrak nikdy nekoná!

Času je málo!...

Hold švihadlo... Ale uznejte, že je to geniální... Mě to připomíná, jak se třeba bavím s kámoškou o mích zážitcích a tak, vždy mi závidí můj aktivní život alias NO FUTURE! Sakra nemyslete na následky! Kdybych měla neustále myslet na to, coby, kdyby, tak mám kurva nudnej život! A to já nechci. Já chci pobíhat po sídlišti, kde se nevyznám, plivat do cizích zahrad a plánovat mé sqattování.

Fajn... Už jsem stihla tu pizzu sníst a všechno a teď bych toto měla nějak zakončit....
 Tak třeba.... Pá? Ne, moc neformální... -________-"
Nebo...na shledanou? Moc formální? Tak si naserte, nikomu do prdele lézt nebudu, tak to tak končím důstojně... Muhaha

-end-

Co s člověkem dělá černá labuť, The Words, losti a meloun....

Už toho mám dost! Kamarádů jen tak ve škole, příjemných soucitných pohledů. Lží. Světa. Všeho. Kdo to potřebuje? Když pominu ten svět, jaký by to bylo, bez toho všeho? Nikomu by se to nelíbilo. Upřímný svět. Ale já ho chci. Sice je to stejnak všechno tak zkurvený, že když to bude horší, nikdo nebude nadávat na tento systém! Já s tím chci něco udělat. Řekla holka, co se narodila ve špatné době. V době, kdy mít vlastní názor je in, jen do té chvíle, kdy se názor shoduje se názory ostatních. Takže i když mi říkají, ať přemýšlím, ať mám na vše vlastní názory, tak i přesto říct kurvě, že je kurva nesmím. A to jen z toho důvodu, že mě učí. Říká mi, kdy mám jíst, kdy mám spát, co mám dělat ve chvílích volna. Co je toto za život? Žít podle rozvrhu. "Má práva začínají a končí tam, kde začínají a končí práva jiných." Co je toto za sračky! Vždyť oni nás staví do řady! A proč!? Mám vyjadřovat svůj názor, tak proč jsem toto nemohla říct na hodině občanky, kdy jsme probírali ústavu? Proč vždy, když začnu s učitelem probírat nějaké téma, tak mě v půlce zastaví s tím, že se dostává do nepříjemné situace, kdy kritizuju témata, o kterých nikdy v daném světle nepřemýšlel, tudíž už nemá čím by do diskuze přispěl. A tak se ptám proč? Proč nesmím nikomu říkat, co si myslím... Protože to nikoho nezajímá? Ale tady použiju paradox zákonů. Mě to taky nezajímá, že je to nezajímá! A teď, kdo by měl držet hubu? Překvapivě já, páč jsem "Jen hloupé dítě, co ničemu nerozumí." A já o sobě nikdy netvrdila nic jiného. A to jak se chovám není důkaz toho, jaká jsem. To že se chovám jako trapka, idiot a debil neznamená, že taková ve skutečnosti jsem. Já jen nerada lidem říkám, co si myslím. A to na sobě nenávidím! Tu potřebu někam patřit. K čemu to? Dokud budu svá. (Klišé... Já vím...) Call the doctor, call me crazy, but i know that you need more.

Sorry, rodičové. Nejsem ta dokonalá dcera, kterou jste chtěli. Ale na to jste měli myslet dřív. A nevzít si místo dítěte placentu. Nikdy nebudu dokonalá právnička, nebo modelka jak je to v naší rodině zvykem. Nikdy se nevyrovnám vaší představě. A ani nechci. Nechci si hrát na něco, čeho bych později mohla litovat. Nikdo nechce žít ve lži. Poté totiž umírá pravý charakter. A já nechci umřít. Já nechci žít tak, jak vy! Dokonalá, na každém kroku hlídaná. Hold jsem černá ovce a vy s tím nic asi nenaděláte.

Od teď začínám psát bez obalu... Možná budu dělat nesmyslné přirovnání.. Hehe... to se snad přežije ne? Muhehe..

Jen tak pro úvod

Ty stěny měli být bílé... BÍLÉ... Ale časem se zbarvili do červena. A každou chvíli, po každé ráně se víc a víc červená. Ale stejně je nikdo nečistí. Nikdo je nepřetírá na bílo. Nikdo. A já tam sedím, dívám se na ně a čekám na déšť, který by je umyl. Ale proč? Lidi jsou zlí! Proč je nenechat krvácet? Až kamarádka zjistila, že jsem žena tisíce tváří. A přesto nezná tu pravou... Já jsem ji taky neznala... A dlouho jsem hledala. Jako Alenka. Až když jsem spadla do králičí nory. Nikde nebyl úžasnoucí svět. Byla to pouhá jáma. Ale našla jsem to, co jsem hledala. Našla jsem mě. Našla jsem se, jak koukám na rudou zeď. Čekám na slzy, ale nepřichází. Nikde. Cítím dýku v zádech, ale nemůžu ji vytáhnout. A ta stěna zůstává rudá. V králičí noře neprší. NEPRŠÍ... A stejně čekám na déšť. Tady asi hlavu sekat nebudu. Prostě budu jen čekat, na déšť. A do toho psát tento blog.... Záměrně je novej, ač mám ještě jeden... Proč? Protože nechci aby o tomto věděl někdo, koho znám. Pokud to někoho bude zajímat, tak ať si sedne za mnou a čeká na déšť, nebo ať se mi prostě jenom směje.... Nebo si prostě dělejte, co chcete... Mě je to jedno, ale upřímně doufám, že zase toto nebude takoví blog, kde nikdo nepíše komentáře, jen se dívá... Klidně kritizuj... Stěna je stejně červená... Ale aˇˇt vím, že tu nejsem sama...