Dneska jsem po cestě ze školy potkala svou bývalou učitelku z mateřské školky... Ne, nepozdravili jsme se... Asi si na mě ani nepamatuje, ale... No... má to kořeny v daleké historii...
Tehdy byla ještě mladá a nevrásčitá... Na všechny se usmívala. Všichni ji milovali. Byla to dětská láska mnoha kluků a možná i holek... Všichni ji byly naprosto oddaní. Všichni až na mě! Já ji z hloubi srdce nenáviděla. Ty její kecy, jak mám být potichu, po obědě spát... A dokonce mě dala na zadek, za to, že jsem se místo spaní rozhodla bavit s Aničkou přes uličku. ŠEPTALI JSEM! Nikoho jsme neručili, ale ona si vybrala m, koho potrestá! A ten její úsměv! Já jí nevěřila ani nos mezi vočima. Taky mi dělala přednášky o tom, jak si nemám vymýšlet privilegia a že bych neměla ničit cizí majetek, protože si ho bude určitě někdo chtít ještě použít. Tehdy mě sestra učila mluvit a vyjmenovávala mi sprostá slova. A vždy, když jsem slyšela pojem kráva, nebo vůl, vzpomněla jsem si na ni! Vím, není to nic sprostého, ale co byste chtěli? Bylo mi kolem čtyř let! Jo... Proč mi dělala tu přednášku? Protože jsem měla jako obrázek na skříňce hříbeček. Tu nejodpornější značku, kterou jsem mohla mít! Tak jsem ji strhla! Dodnes z ní mívám noční můry... Všichni měli kytičku, domeček, sluníčko... a já? Já hřib! To se nedělá! Tak... Teď jsem si postěžovala... A je mi líp... :D
Když tak přemýšlím, na člověka, kterého štvou lidi, co si neustále stěžujou, si stěžuju celkem často... :? Neměla bych s tím něco dělat? No.. Pokusím se... :D
Žádné komentáře:
Okomentovat