Jen tak pro úvod

Ty stěny měli být bílé... BÍLÉ... Ale časem se zbarvili do červena. A každou chvíli, po každé ráně se víc a víc červená. Ale stejně je nikdo nečistí. Nikdo je nepřetírá na bílo. Nikdo. A já tam sedím, dívám se na ně a čekám na déšť, který by je umyl. Ale proč? Lidi jsou zlí! Proč je nenechat krvácet? Až kamarádka zjistila, že jsem žena tisíce tváří. A přesto nezná tu pravou... Já jsem ji taky neznala... A dlouho jsem hledala. Jako Alenka. Až když jsem spadla do králičí nory. Nikde nebyl úžasnoucí svět. Byla to pouhá jáma. Ale našla jsem to, co jsem hledala. Našla jsem mě. Našla jsem se, jak koukám na rudou zeď. Čekám na slzy, ale nepřichází. Nikde. Cítím dýku v zádech, ale nemůžu ji vytáhnout. A ta stěna zůstává rudá. V králičí noře neprší. NEPRŠÍ... A stejně čekám na déšť. Tady asi hlavu sekat nebudu. Prostě budu jen čekat, na déšť. A do toho psát tento blog.... Záměrně je novej, ač mám ještě jeden... Proč? Protože nechci aby o tomto věděl někdo, koho znám. Pokud to někoho bude zajímat, tak ať si sedne za mnou a čeká na déšť, nebo ať se mi prostě jenom směje.... Nebo si prostě dělejte, co chcete... Mě je to jedno, ale upřímně doufám, že zase toto nebude takoví blog, kde nikdo nepíše komentáře, jen se dívá... Klidně kritizuj... Stěna je stejně červená... Ale aˇˇt vím, že tu nejsem sama...

První mikro.povídka-nikdo se nesměje... Snad se bude líbit

Ráda píšu... Pokud se bude chtít, a pokud budu vědět, že to někdo bude číst, tak začnu povídky psát častěji... uvidíme... :D PS: Varuju... Asi to bude další metafora... Ty já ráda... Jo... Inspirace vznikla díky tomuto videu... Jen tak mimochodem...

 

Nikdo ho nezvedne? Nikdo se nezasměje? Nikdo nepláče? NIKDO nežije! Všichni jsou mrtví. Ale proč? Proč se všichni zabily? Protože šli přes mrtvoly. Protože šli dopředu a byli tak upjatí na úspěch, až zapomněli na jinou možnost. Možnost bankrotu. A tak si vázali oprátku z kravaty. A děti vychované v takové společnosti nikdy nebudou jiné. NIKDO SE NESMĚJE!  A to měli celej život plnou hubu keců... Ale nikdo se nesměje. Nikdo nepláče, nikoho neznám. Tak proč bych to dělala? Proč bych ronila slzu za někoho, koho jsem v životě nepoznala.

 

Děti v Africe umírají. Tady se děti kurví. Tady není hladomor, tady nám podávají jedy na talíři s podnosem. NIKDO SE NESMĚJE! Tak proč sakra se ze mě usmívá na každým rohu? Jed na talíři, arsen ve vodě... Nic už není, to co kdysi bylo. Kriminalita mládeže.. A tak si říkám... Má to cenu? Je to na hovno... Ale má cenu to zkoušet napravit? Vždyť stejně už všechny oběsila kravata stereotipu. Tak mám to měnit? Možná ano, ale já nechci! Nechci dělat něco pro někoho, kdo o to nestojí. Nebudu se vnucovat. Takže seru na vás a na vaše životy. Je to váš boj. Nečekejte na lavičce, až někdo přijde a chytne vás za ruku... Protože takhle čekaj všichni. O to potom postrádá smysl.... Přemýšlejte! Nic není nemožné... Stačí přemýšlet.