Jen tak pro úvod

Ty stěny měli být bílé... BÍLÉ... Ale časem se zbarvili do červena. A každou chvíli, po každé ráně se víc a víc červená. Ale stejně je nikdo nečistí. Nikdo je nepřetírá na bílo. Nikdo. A já tam sedím, dívám se na ně a čekám na déšť, který by je umyl. Ale proč? Lidi jsou zlí! Proč je nenechat krvácet? Až kamarádka zjistila, že jsem žena tisíce tváří. A přesto nezná tu pravou... Já jsem ji taky neznala... A dlouho jsem hledala. Jako Alenka. Až když jsem spadla do králičí nory. Nikde nebyl úžasnoucí svět. Byla to pouhá jáma. Ale našla jsem to, co jsem hledala. Našla jsem mě. Našla jsem se, jak koukám na rudou zeď. Čekám na slzy, ale nepřichází. Nikde. Cítím dýku v zádech, ale nemůžu ji vytáhnout. A ta stěna zůstává rudá. V králičí noře neprší. NEPRŠÍ... A stejně čekám na déšť. Tady asi hlavu sekat nebudu. Prostě budu jen čekat, na déšť. A do toho psát tento blog.... Záměrně je novej, ač mám ještě jeden... Proč? Protože nechci aby o tomto věděl někdo, koho znám. Pokud to někoho bude zajímat, tak ať si sedne za mnou a čeká na déšť, nebo ať se mi prostě jenom směje.... Nebo si prostě dělejte, co chcete... Mě je to jedno, ale upřímně doufám, že zase toto nebude takoví blog, kde nikdo nepíše komentáře, jen se dívá... Klidně kritizuj... Stěna je stejně červená... Ale aˇˇt vím, že tu nejsem sama...