Všechno bylo studeně bílé. Do pokoje svítilo světlo, ale jen přes žaluzie, které mi bylo zakázáno pokreslit. Vedle mě pípal můj tep, jak jsem zjistila... Ale bylo mi to jedno. Dokud jsem mohla do rytmu bubnovat bylo mi všechno ukradený! Zato matka byla na prášky... kupodivu jsem to byla já, kdo ji musel utěšovat. I když by to mělo být naopak. Bůh má hold divný smysl pro humor. Jak já toho chlapa žeru. Bez něj by to všechno bylo nehorázně nudný. A dokud mi povolují nahlas pouštět exploited jsem spokojená!
Tehdy byl pátek. Jediný den v týdnu, kdy jsem byla ochotna přijmout návštěvu. Bylo to ode mě kruté, ale litující příbuzní, co doteď pouze ohrnovali nos... Lezlo mi to na nervy. Polovina brečela, což mi přišlo naprosto nelogické, neboť jsem je ani neznala jménem. Ale prostě si museli pobrečet. Jsem zvědavá, jak o mě potom budou mluvit. Budou dělat, jak mě znali? Až se mi chtělo smát. Ale dneska to bylo jiné. Dneska kupodivu přišla návštěva, kterou bych tu nečekala. A hnedka jak překročili práh mého pokoje, byla jsem zděšená a překvapená. Byla to má nejlepší kamarádka, která ani jeden pátek nevynechala, abych se prý necítila osamocená s ní Dan, její snoubenec. I když jí je pouze 14. Hm... Proč žít ve stereotipu? A s ní zbytek třídy a i třída sestry, což je o ročník víš. Nenáviděla jsem celou kvartu. A teď mi ještě navíc zničili den. A ani mi to nezpříjemnila třídní učitelka, která se snažila uklidnit Adama, aby mi nerozbil ovládání postele. Mě by to nevadilo. Po prvním dni hraní si s tím mě omrzelo. A to že se mnou klátil nahoru a dolů mi bylo pravda trochu nepříjemné. Připadala jsem si jako panáček na ovládání. Bylo by to i docela vtipné, kdybych dneska nečekala na výsledek testu.
Celá návštěva se táhl od doby, co se Sára (holka, kterou ze srdce nenávidí a která přišla jen kvůli příteli a aby nebyla nikde pozadu) začala lepit na mé spolužáky a začala strhávat všechnu pozornost na sebe. Asi se jí nelíbilo, že středem pozornosti je ten nevýznamný chudák ležící na posteli. Už jsem ji chtěla vyhodit, když přišel můj doktor. Pokud ho překvapila ta masa lidí kolem mé postele, nedal to na sebe znát. Horko těžko si probojoval cestu ke mě, aby mi předal papír, jak jsem se předem v případě návštěvy domluvili. Na něm byla jediná věta, kterou jsem odmítla ukázat komukoliv. Ony slova jsem čekala a tak mě ani neudivila. Prostě normálka. A vše by šlo hladce, kdyby Sáru nezaujal papír o kterém nic nevěděla. A tak si ho chtěla přečíst. Když se mi jej pokusila vyrvat z ruky a mě v tu nejnevhodnější chvíli opustilo svalstvo, objevil se hrdina, vzal si papír a odešel. Měla jsem toho doktora ráda. Kdysi dávno byl pankáč a tak jsme si měli o čem povídat. To díky němu jsem mohla poslouchat exploited.
Pak se už zase strhla pozornost ke mě. Všichni mi podávali zprávy o tom, co vtipného se dělo v hodině a bylo mi prostě fajn. Ani jsem si nevšimla, kdy se prorvala, ale najednou stála u mé postele Romča. To její ruku jsem vyhledala, když se mě Sára otráveným a posměšným hlasem ve stylu "přestaň už hrát, všichni si z tebe stejnak dělají srandu" zeptala, kdy se vrátím do školy. Jen jsem na ni zírala. Bylo ticho. Sářiny blond vlasy zářící v tom málu světlu, který tu v místnosti byl, se blyštili jako zlato. Měla jsem chuť jí ty vlasy urvat. "Sáro, vypadni!" Ano, to bych jí řekla, kdybych měla dost odvahy, ale to já neměla. Byla jsem z toho všeho na měko. A asi bych se i rozbrečela, kdyby Adam opět neukořistil ovládání od postele. Byla jsem mu za tu záchranu nehorázně vděčná. A do té nedávno napjaté nálady přišel kluk. Nikdy jsem ho neviděla, ale když se představil, jako Lukáš, začala jsem se smát. Tak to byl můj internetoví pedofil, jak by řekla matka. Prorval si cestu k posteli a objal mě. Obětí jsem mu opětovala. Za ním vešla i blondýna s příjemným úsměvem. Hádala jsem jí na Barču. Taky jsem se na ní usmála. Nebyla na ni ani znát nedůvěra, ačkoliv jsem se nacházela v obětí jejího kluka. Když mě pustil, první, co jsem si všimla, byla Sára probourávající si cestu k Lukášovi. Rozhodla jsem se jí ho na tu chvíli, než se tam přirve Barča a zaměřila jsem pozornost na Adama a zbytek kluků zírajících na výstřih Báry. Uznala jsem, že si měla hezké kozy. Romča mi stiskla ruku, tak jsem se na ni podívala. Sledovala Dana povídajícího si s mým doktorem. Podíval se na ni a na mě soucitným pohledem. Romča asi pochopila a já se na něj jen lítostivě usmála. Pak, když jsem zahájila rozhovor s Lukášem o komunistech Sára vypadala, že vybuchne, neboť se do rozhovoru zapojilo víc lidí, než bych očekávala. Bylo to skvělí. Asi v prostřed si moji druhou ruku kořistila Bára. Měla jsem jí ráda. Nevadilo jí, že si píšu s jejím klukem a občas jsme si taky psali...
"Kdy už přestaneš hrát?" Ozvala se Sára, o kterou do té doby nikdo nezavadil ani pohledem.
"Do teď jsi byla jako oškliví káčátko a teď si užíváš pozornost?" I přes okřiknutí učitelky se nezastavila."Uvědom si, kam patříš!" Stiskla jsem pevně obě ruce, jako by mi měli poskytnout sílu a prohlásila nahlas. "Sáro, nežárli!" A hodila jsem po ní jeden ze svých probodávajících pohledů.
V tu chvíli jsem si připadala nehorázně osvobozená. Silná a konečně se mi pokoj zdál jako nejhezčí místo na světě. Jen kdyby ta kráva nepokračovala. "Nežárlím. A to je pro tebe příhodné co? Dostaneš kašel větší, než ostatní a pak najednou máš pozornost, jakou nikdy. Proč si myslíš, že všichni přišli? Kvůli tobě? Ne. Protože je to místo učení! Ale až se vrátíš do školy, to budeš zase jen myš. Nebo bych snad měla říct krysa?" Několik spolužáků ji okřiklo, ale mě to nezranilo. Věděla jsem, že je to pravda. A nijak mě to nezasáhlo. Jen jsem prostě zavřela oči a vnímala každé slovo.
"Ale ona se už do školy nevrátí. Bude zázrak, jestli vydrží ještě měsíc. Pochybuju, že na tu dobu bude chtít chodit do školy!" Ozval se doktor. Myslím, že teď porušil přísahu, ale byla jsem ráda, že Sáře zavřel hubu. Všichni zmlkly pod tíhou situace. Myslím, že se několik lidí, včetně Romči rozbrečelo. Pak povolil i zbytek. Všichni mi brečeli nad postelí. A já nevěděla co dělat. Už se mi brečet nechtělo. A z omlouvající Sáry se mi chtělo spíše zvracet. Tak jsem udělala něco neočekávaného. Začala se smát. A nahlas. A to až do konce. :D
To... toto možná není mikro povídka, jak jsem chtěla. A je to asi hodně divně a zmateně napsané, ale mě ty slova přicházeli automaticky, tak se prosím nezlobte. Vlastně tu šlo o to, nějak představit lidi, o kterých asi budu hodně mluvit a jaký k nim mám vztah. Jo, komu to nedošlo, ten ležící humanoid jsem já... :D Párkrát jsem si představovala, jak by to vypadalo... A není to podle toho, jak by se kdo choval. Sára by se buť vůbec neukázala, nebo by byla ještě horší a ostatní taktéž... :D Ale tak nějak, pokud jste to překousali... Gratuluju... A klidně kritizujte, cokoliv... :D Já jsem zvyká... :D A ani to mě nepřesvědčí, že bych neměla přestat psát... :D Tak... gratuluju a hodně štěstí
Žádné komentáře:
Okomentovat