Po dlouhé době jsem se opět pohádala s matkou. Někdy říkat věci, co si myslíš není dobré řešení, ale viděla jsem až moc zlomených, bezduchých pomlouvačných sráčů, co se řídili jiným způsobem. Nikdo nechce, aby ho ten druhej pomlouval, ale zároveň nechce, aby mu říkal pravdu. A přesto se ptá... Nedává to smysl. A i takových lidí je na můj vkus až moc. Ptají se a přitom nechcou znát odpověď. Nejsou racionální, neuvažují logicky, nepřemýšlí nad zákonem akce a reakce. Každá akce vyvolá reakci. Např., kdyby všichni říkali pravdu:
"Co si o tom myslíš?"
"Jsi nehorázná mrcha, kurva, odporná, rozmazlená..."
*Mlčí*
"nikdy jsi nepoznala pravou krutost, smutek depresi, ale přesto si pořád stěžuješ, ale chceš radu? Ne! Chceš pouze někoho, kdo by tě litoval. Ale já takovej nejsem. Já nebudu dělat, jakože jsi chudáček, jen abych promasíroval tvé ego!"
"Jsi kretén"
"To ty ses ptala"
A muž měl pravdu. Ona chtěla znát odpověď. Chtěla, aby řekl pravdu, ale přitom chtěla, aby lhal. A to, co si vybrat? No, není to až komické? Člověk si vždy najde důvod, jak by se na druhého naštval. A používá k tomu otázky. Kdyby totiž lhal, dusil by v sobě frustraci, kterou by potom uvolnil formou pomluv. Ty by se nějak díky zákonu schválnosti dostaly k ženě... A co by řekla? "Měl jsi mi říct pravdu." Ano, naše oblíbená věta, kterou používáme bez myšlenky, nedopadlo by to stejně?
Žádné komentáře:
Okomentovat