Den jako každý jiný. Začíná budíkem, pokračuje hygienou a tak stále dokola. Každodenní přetvářka dokonalosti. Každodenní přetvářka člověka. No není to smutné. Stát před zrcadlem a dívat se na odpornou masku? Na prázdnou skořápku,, která nemá dost odvahy, aby to ukončila. No, není to smutné? Tvář bez výrazu, bez emocí, či čehokoliv jiného. Prostě pouze obraz. Namalovaný nejtalentovanějším umělcem, avšak tvář postrádá duši. Ale ona tam někde hluboko je. Vlastně jsou tam dvě. Duše ženy a duše muže. Bohužel místo toho aby byla jedna potlačena se přetahují. A z jejich války vzniká chaos. Chaos, který přebírá otěže a nasazuje masku. A oči bez duše jen tupě zírají na cizí. Nikdo je nikdy neprokoukne. Ale na to se čeká. Až někdo uvidí přes masku a uvidí mě, kterou neznám ani já. Jenže to je nemožné. Maska byla moc dlouho. A zapomíná se na neopakované věci. Zapomíná se na "Já". A to nikdo nezmění, takže úsměv a do řady. Pomocí prstů donutím tváři k úsměvu a jdu do školy.
To bylo krátký... Ale je to mikropovídka... No ne? Asi sem ještě přidám tu jedno.. :D
Žádné komentáře:
Okomentovat